1) Žadatelé, pište prosím sem 2) Šestiplošník = výstraha

Poslední den (předposledního) roku

31. prosince 2011 v 17:14 | Ann |  Postřehy
Kratší (snad, kdo ví) článek o uplynulém roce, pocitech, melancholii a názvech (?). Upozornění: Tento článek nebyl dopředu připravován a nenese žádné hluboké poselství, naopak, může vykazovat známky toho, že dnes je Silvestr.



Měla jsem dojem, že by to článek chtělo. Ne proto, že bych na konec světa 2012 opravdu věřila. Snad proto, že doufám, že příští rok budu moci napsat srovnání. Co si z tohoto roku vlastně odnáším? Vím, že byl dobrý, lepší než ten minulý. Myslím, že vlastně celý rok jsem byla víceméně šťastná, i když se mě dotkla a poznamela spousta věcí.
Především si pamatuji druhou polovinu roku, protože na tu jsem se i docela těšila (snad poprvé od 1.třídy jsem se těšila do školy), tedy - jak říkám, pro mě má cenu chodit do školy v pondělí, ve středu a v pátek. Proč? V pondělí a středu je děják (jo, v pondělí jinak máme většinu mých neoblíbených předmětů a ve středu máme naprosto stupidních 10 hodin, jednu horší než druhou), v pátek mám skauta a pokud tam chci chodit, musím jít v ten den i do školy. To mě dost štve, protože to znamená, že nemůžu marodit (nebo simulovat), abych zároveň nepřišla o pro mě důležité dny. To jsem v minulých letech rozhodně nepociťovala. Přínos č.1.: neulejvám se ze školy a povinností
Narodíl od minulého roku mě nijak netrápí samota. S El se sice vídám o dost méně než minulý rok, ale už dávno z toho nemám deprese. To už jsem překonala, dnes je pro mě důležité, že vím, že ji mám, ani ji nemusím vidět (ale zjistila jsem okdaz na její blog!). To je rozhodně přínos - vždyť před dvěma lety jsem byla tak sama, že jsem i uvažovala o sebevraždě. To bylo ale spíše vinou mých spolužaček, jak jsem psala v článku Podivínka. V tom, že jsem se přestala starat o lidi ve třídě, vděčím koníčku. Nevím přesně, který to byl den, ale je to už rok (určitě to bylo těsně před koncem roku), co jsem začala číst Churchilla - vím, že je to už hodně švihlé, ale do jisté míry mi slouží jako dobrý společník, se kterým se dá skoro i pokecat (ač to jsou tedy hovory jednostrané, buď já "mluvím", nebo čtu co vyváděl on), snad díky němu jsem se naučila řešit vlastní problémy. Dobře, už minulý rok jsem začala mluvit s několika lidmi a letos jsem rozšířila řady přítel i o dvě skvělé švihlé Veřiny kamarádky (a yaoistky). Přínos č.2.: věnuji se tomu čemu chci, netrápí mě samota
Přestala jsem se nudit. Možná i sem patří část minulého bodu, tj. Churchill. Značně rozšířil můj zájem a mé vědění. Také jsem se rozepsala, dopsala nejdelší povídku v životě (2 úspěchy v jednom: jednak jsem dopsala povídku, jednak byla můj nejdelší výtvor). V kreslení jsem udělala velký kus cesty, moc nekreslím, protože to přináší krizi ve psaní, ale myslím, že když kreslím, stojí to za to. A v neposlední řadě jsem založila blog (to jsem neudělala už hezky dlouho). S tím je to trochu smutné, čekala jsem, že holky budou přidávat trochu víc, ale nezlobím se, třeba příští rok něco přidají. V jednom jsem se nezměnila - stále neumím psát básně. Asi to ani není vada, protože já nemám o čem psát, aby byla báseň tím vhodným a obecně mám raději povídky. Také čtu, čtu více, než bych v minulých letech věřila, že je možné - Churchilla (samozřejmě), Společenstvo Prstenu (chybí mi pár posledních kapitol, ale nemám na ně čas), Souostroví Gulag (na referát do školy), Mein Kampf (já fakt nácek nejsem! mám ho také na referát, koupila jsem ho včera příliš pozdě jsem zjistila, že je ve slovenštině), knížku o Rooseveltovi (zcela z vlastní vůle, je tenká a čtivá) a ještě musím napsat čtenářák z Farmy zvířat (jo, a nevylučuji, že jsem něco vynechala). Přínos č.3.: jsem kreativní a vzdělávám se


Ke kreativnosti (slíbila jsem ty názvy, že?): když něco píšu, skvěle jsem to viděla na již zmíněné dlouhé a dokončené povídce, mívám občas problémy s názvy. Občas se mi ale stalo, že jsem dostala nápad na geniální název či jméno a jinak to už nemohlo být (křiklavějšími příklady jsou např. Franzjosefburk, von Sehrkleindorf nebo kancléř pokladu Price, ale jsou to i jemnosti, jako že křestním musí být ta a ta Liz). Stejně to bylo i u názvu článku. Jak jsem napsala nahoře, dopředu jsem článek neplánovala napsat, první mě napadl název.


Když se na ty přínosy dívám, zdají se mi trochu malicherné, ale bez nich bych asi opravdu nedokázala to nejdůležitější: Být šťastná.
Neříkám, že jsem spokojená, protože v tomhle státě člověk snad spokojený být nemůže. Pokud jde o tohle, přínosem č.4 je, že jsem již natolik všímavá, abych nebyla pro další rok optimistou.
Jedna slečna v knize Deset malých černoušků si uvědomuje, když už jsou skoro všichni na ostrově mrtví, že je téměř šťastná. Opravdu, nebýt toho, že jsou skoro všichni kaput a jí to za chvíli čeká také, jí v té chvíli skoro nic ke štěstí nechybí. Snad proto, že je krásné počasí a že ona je živá. (Možná, že v tom má recht, proč si kazit život? Nebo alespoň jeho zbytek, odpusťte mi ten cynismus.)


Dnes mi také ke štěstí skoro nic nechybí. Chvilku jsem si psala s El, četla si o životní vytrvalosti jednoho Amíka, pouštím si trampské písničky, protože koledy nežeru, a píšu "krátký článek" - já to opravdu neplánovala. Ale teď už je čas toho nechat - docházejí mi medvědi (pocházejí odtud, doporučuji). Dnes mám ještě v plánu sežrat spoustu chlebíčků, spoustu toho vypít a koukat se na ohňostroj, jestli jsem dnes článek neplánovala, zítra ho už vůbec nečekejte. Přeji vám opravdu dobrý rok 2012, asi nebude nijak přijemný, ale ať jste šťastní.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama