1) Žadatelé, pište prosím sem 2) Šestiplošník = výstraha

Hradubice 32/1

24. ledna 2012 v 14:16 | Ann |  Výtvory
Famfáry, prosím! Toto je kapitola 32. a závěrečná! Tedy, závěr první části, ale s druhou nijak nespěchám, přestože ji pilně plánuji. Ale dopsala jsem to (prozatím) a to je hlavní!
Rovněž přikládám anketu, je to zatím jediná anketa na blogu, protože hlas lidu nás nezajímá.


Už jsem dostatečně popsal, co se přibližně dělo v březnu a dubnu 1940 a nebudu to již více protahovat. Události měly určitý spád, i když nepříliš značný, už od onoho osudného 10. dubna, nicméně teprve 22. dubna vyvrcholily v tragédii, které jsem nikdy nepřišel na kloub.
Již jsem psal, jak se Theo choval, co vyváděl a do jisté míry i co si myslel od mého lednového příjezdu, až do té dubnové tragédie (či spíše do doby, kdy jsem to mohl posoudit). Pospal jsem i mé neúspěšné pokusy o jeho sledování a zášť gestapa vůči mé osobně. A teď musím tuto kapitolu, chtě nechtě, dopsat.
22. dubna jsem vstával jako obvykle o půl osmé, Bláhová mi přinesla kávu a popovídali jsme si. V té době jsme si k sobě už docela našli cestu. Pak jsem se vydal z Vadné ulice na velitelství. V noci pršelo, teď však bylo nádherné počasí a já si v tu chvíli připadal spokojen jako už dlouho ne, nic mě netrápilo, dokud jsem nepřišel na velitelství. Tam jsem našel nešťastně sedět Schmidta a plukovníka von Harmela.
"Engles zmizel," řekl prostě plukovník. Zarazil jsem se.
"Už jste zavolali na gestapo?"
"To oni nám to řekli. Zřejmě na něj v poslední době dávali pozor, ale nakonec se jim ztratil." S tím jsem se smířit nehodlal. Vydal jsem se za Wolffem. Ten byl se svými lidmi nedaleko za Hradubicemi. Uvítal mě ztrápeně, téměř se slzou v oku a vedl řeči, že je to, wirklich, strašná záležitost. Byl velmi rád, že jsem zde. To se nedalo říci o Wittem, který se k nám přidal s tím, že Englesovy stopy vedou směrem k Brkovrkům. Tvářil se poněkud znuděně a v ústech měl ukousanou tužku.
"Doprovodíte nás?" zeptal se lhostejně.
"Bude mi potěšením vidět Vás při práci." To bylo jediné, na co jsem se zmohl. Co ještě říci? Stopy nevedly tak docela k Brkovrkům, ale trochu více na jih. A končily u přehrady. U té velké hluboké přehrady, jejíž modravá hladina se tak idylicky třpytila ve slunci, jehož záře s notnou dávkou cyničnosti nijak nepohasla a jako vždy se vysmívala nám, hradubickým důstojníkům.
KONEC 1. ČÁSTI
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 27. února 2012 v 21:29 | Reagovat

Zlikvidovali ho uctívači Cthulhu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama