1) Žadatelé, pište prosím sem 2) Šestiplošník = výstraha

Já a vážná hudba

8. února 2012 v 19:37 | Ann |  Postřehy
K vážné hudbě mám velice dobrý vztah, což ovšem nelze říci o hudební "výchově" (proč se tomu předmětu tak říká je mi záhadou).


Neznám nikoho, kdo by k hudbě neměl absolutně žádný vztah. Ať už poslouchá klasiku, nebo to čemu se dnes říká moderní (nechci nikoho urážet, ale uvažovali jste někdy, jestli mají tyto styly budoucnost a budou s láskou hrány i za 200 let jakožo nadzemské a krásné tóny?).
V první řadě chci zkritizovat školní předmět. Je zajímavé, že tento článek nepíšu po hnusné hodině, při které se do mě hudebkářka navážela a já z předmětu opravdu nepropadám a nikdy jsem nepropadala. Naše vyučující není žádný zázrak, navíc spíš než na teorii je na praxi - učí v hudebce a nás má jako vedlejšák, a také se podle toho chová. Jsou u ní ti, které vídá v hudebce a ti druzí (má kategorie). Ale to je vedlejší. Dáma, kterou jsme měli před ní byla lepší. Také nebyla nějak světová, ale jednak s ní byla větší zábava, jednak byla lepší učitelka (jo, a taky jí bylo fuk, že na nic nezahrajeme, ani kdyby na tom závisel náš život). Bohužel, odešla na mateřskou a na angličtinu jsme dostali... no nic... a na hudebku tuhle.
S politováním musím říci, že hudebka mi nic nedává a kdybych mohla, ze svého rozvrhu bych jí vyškrtla a věnovala se a) věcem, kterým se věnovat potřebuji, nebo pravděpodobněji b) kterým chci, tento předmět nepatří ani do jedné kategorie.
Je tedy paradoxem, že se vztekám nad notama, které jsem naposledy "potřebovala" na prvním stupni základky, když přitom každý měsíc netrpělivě očekávám sobotní operu (mimochodem, večer před odletem do Izraele ještě máme Soumrak bohů). A doma si velice ráda poslechnu klasiky, Verdim počánaje, Mozartem konče.
Poslech hudby je pro mě potěšením, hudebka nikoliv. Jako hodně malá jsem chodila na flétnu. Nejdřív jsem přestala chodit na nauku, protože byla přímo utrpením, po dokončení roku i na flétnu samotnou. V poslední době jsem se setkala hned s několika názory, že je škoda, že na nic nehraji. Škoda? Což nechápou, že já jsem za to vděčná? Jistě, někteří stavěli na tom, že jsem milovník vážné hudby, ale vůbec jim nedošlo, že veškeré vlastní pokusy jsou pro mě noční můrou. A některým to nedochází doteď.
Nelíbí se mi, když píšu takové nenávistné články. Prostě si nemůžu pomoci, takže se převelice omlouvám. Mimochodem, dnešek byl skvělý, zbavili jsme se Hrošika (neřešte, kdo nezná nepochopí, doufám!), mám 1 ze zkoušení (z čeho jiného než z dějáku, na nic jiného nemám) a... ale nic Líbající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama