1) Žadatelé, pište prosím sem 2) Šestiplošník = výstraha

Stařičký mocnář

29. dubna 2012 v 17:22 | Ann |  Výtvory
Ještě než se dostanu k vlastní povídce, měla jsem dojem, že by se hodila nějaká lehká předmluva. Takže, i když se může zdát, že je to jakási alternativní historie, není! Takže nehledejte v tom ani špetku historična (prý už i název je provařený, ale FJ I. se to vážně netýká!).


Z oblohy padaly na šedé budovy malé kapičky deště. Nad městem visely krom šedých mračen i bílé obláčky stoupající nad střechami z komínů četných domácností a černé závoje kroutící se jako hadi nad komíny továren.
Na ulicích bylo jen velice málo lidí a ti se většinou zachumláni do plášťů krčili pod svými deštníky a snažili se co nejrychleji dostat z dosahu vlezlé zimy a kouře. Hůře na tom byli ti, kteří na ulicích vykonávali svou každodenní rutinu a nemohli si namlouvat, že za chvíli už budou v teple domova. Kočárů zde bylo více, projížděly kalužemi, klouzaly po mokré dlažbě a také se snažili dostat co nejrychleji do tepla.
V kopcích nad městem byla situace lepší. I tady padal slabý déšť a byla vlezlá zima, ale otravný dým, který svíral údolí pod nimi, se držel nad továrnami u řeky a zahaloval pohled na metropoli. Starý muž, který stál opřený o hůl v Parku vítězů, se ale na město stejně nedíval.
Hleděl na sochu uprostřed široké rozbahňěné cesty. Byla to majestátní socha mladého muže, dnes však již poznamenaná dlouhými věky, po které tu nečině stála. Bronz už měl patinu věků a stejně zašlý byl i kamenný blok, na kterém socha stála. Přiletěl šedý holub a sedl si mladému muži na rameno. Chvíli poseděl, ale pak se opět vznesl a byl pryč.
Starý muž si povzdechl. Vzpomínal na dobu, kdy byla socha zhotovována. Bylo to už před padesáti, ne počkat, stařec se zarazil. Letos tomu je už dobrých padesát sedm let. To snad už ani není pravda.
Zahleděl se unavenýma očima do tváře sochy. Mladý muž měl, i přes zašlost materiálu, ve tváři pevný a bojovný výraz. Snad i trochu samolibý a povýšený. Kolik tomu mladému domýšlivci tehdy bylo? Dvacet čtyři? Dvacet pět? V té době to přeci bylo.
Tehdy měl důvody k povýšenosti. Nastupoval na trůn v době, která vyžadovala silné muže. Všichni si mysleli, že ten arogantní holobrádek přivede svou zem do záhuby. Jak si o tom přesvědčili všichni a zejména vládce sousední velmoci, byl to opravdu velký omyl. A ještě větší omyl byl, když ten hlupák napadl jeho vlast. Už to víckrát nezkusil. Po té drtivé porážce.
Starý muž se usmál. Úsměv to nebyl ani náznakem podobný tomu, který měl na tváři bronzový mladík. Ostatně, ti dva si už moc podobní nebyli. Starý muž si pomyslel, že muž, který zhotovoval podobu mladého panovníka byl opravdu talentovaný. Jak dokonale zachytil do bronzu onu sebestřednost a necitelnost toho, kdo ochránil vlast a stal se jejím miláčkem.
Ale to je také sporné. Za ta léta se ho už mnoho lidí pokusilo zabít. Když mu bylo sedmnáct a byl poprvé na jakési veřejné akci, tehdy se ho pokusili zastřelit. Pak, krátce po onom legendárním vítězství nad sousedy se ho pokusili zabít agenti z poražené země. I to přežil bez vetších následků. Hůře na tom byl, když na něj z bezprostřední blízkosti zaútočil jakýsi šílenec a několikrát bodl ho řeznickým nožem. To už byl ženatý se Sophií? Určitě, vždyť si živě vzpomíná, jak se tehdy přihnala, bledá jako stěna, jakmile se dozvěděla, že byl vážně, ne-li smrtelně zraněn.
Jeho matce se Sophie nezamlouvala. Snažila se mu vnutit snad tucet jiných urozených dívek, ale neteř vládce sousední země, právě toho, kterého on tak nezapomenutelným způsobem porazil, tu akceptovat nehodlala. A stejně se vzali. Ukázalo se to jako skvělý tah, i když politika byla snad jediná věc, kterou ve svém sňatku se Sophií nezohledňoval. Vždyť vládce země byl již dlouho nemocen a porážka jen uspíšila jeho smrt, zemřel o necelé dva roky později. Na jeho místo pak nastoupil Sophiin bratr. Pokud šlo o jejich vztahy, začala tím nová éra, svítalo na lepší časy.
On měl také bratra. Byl o dva roky mladší, velice chytrý a kdyby se mladému císaři něco stalo, byl by to on, kdo by nastoupil na jeho místo. Jenže zemřel. Dokonce ještě dříve, než jeho samotného málem zabil ten šílenec s nožem. Říkalo se, že ho dal zabít mladý císař. To samozřejmě nebyla pravda, i když matka říkala, že je lepší, když se šíří pomluvy, u kterých je jasné, že jsou jen pomluvami, než kdyby vyšla na jevo ta skandální pravda.
Matka byla podivná. Tu on nikdy docela nepochopil. Nedokázal odhadnout ani co zrovna chce. Byla hrdá, když byl ještě kluk, že jí doma roste malý císař pán. Když zemřel otec, měl dojem, že ona má spíše vztek, na otce i na něj, než že by doopravdy truchlila, nebo přála synovi k trůnu. Když zachránil vlast, byla na něj hrdá, což rychle vystřídala zlost a nevraživost vůči Sophii. Bála se skandálů, občas byla až příliš hrdá, občas naopak všechno odmrštila a byla nečekaně, neobyčejně lidská. Až do konce života byla taková. Zažila toho mnoho, i když více bylo toho, co nezažila.
Nezažila například velké porážky, které monarchii potkaly, nezažila ani ty, které zavinily rozpad sousední země a stály život jeho švagra. Nikdy by si nemyslel, že se uprostřed civilizovaného světa může stát něco takového. On sám nebyl proti republice, po které volaly hlasy ve švagrově zemi, do jisté míry byli opravdu v právu, protože i když jeho švagr se k němu choval vždy slušně, nedivil se, že podaní spokojení nejsou. Ale pak ho popravili a to bylo ostudné. Jemu samému bylo pak trapně. Vždyť mohl švagrovi pomoci, potlačit převrat, udržet ho u moci. Začal se do toho míchat až když mu šlo o život a i to bylo k ničemu. To byla jedna z věcí, které si nepřestal vyčítat.
Další věcí byla smrt koruního prince. Jeho syn byl v mnoha směrech až příliš podobný svému strýci, císařovu bratru. Měl stejné rysy slabosti. Nehledal tolik společnost u mladých dam, místo toho už od mládí hodně pil. Sophii snad ani jeho smrt příliš nezasáhla. Jejich vztahy nebyly nikdy dobré, snad proto, že ona se s ním stýkala o dost více než on. Sophie vždy říkala, že daleko lepším panovníkem by byl buď jejich nejmladší syn, nebo ještě lépe synovec Otto.
Otto byl zajímavý. To bezesporu. Byl stejně chytrý jako jeho nejstarší syn, ale i když on byl synem nezvedeného bratra, byl o dost silnější osobnost, než kdokoliv z jeho vlastních dětí. Nakonec to s ním ovšem, ostatně jako se všemi nadějnými lidmi v rodině, nedopadlo dobře. Zemřel při nehodě, kdy jediná jiskra rozmetala jeho vzducholoď nad zámořskou metropolí.
A Sophie, která ho vždy tak protěžovala, zemřela ještě dříve. Se Sophií si v posledních letech moc nerozuměl. Až moc mu připomínala jeho matku. Slyšel, že děti se s lety začínají podobat svým rodičům, neslyšel však, že by se snachy začínaly podobat svým tchýním. Přesto jí nikdy nepřestal milovat a když jedné noci klidně zemřela, skutečně pro ni truchlil.
To už je dobrých dvacet let. Starý muž znovu vzhlédl a zahleděl se do povýšené tváře svého dvojníka. Nakonec všichni kdo za něco stáli dopadli špatně. Nebo spíše zemřeli dříve než on, tak by to měl říci. A také by to neměl vztahovat na dvě krásné dcery, které měl.
Johanna, proti všem předpokladům, přižila všechny strašné nemoci, kterými v mládí trpěla, provdala se za krále největší koloniální mocnosti, jakou kdy svět spatřil a porodila mu pět dětí. Konečně někdo, pomyslel si a zlostně se zadíval soše do očí, kdo dokázal být šťastný. Johanna je ostatně šťastná dodnes.
To se nedalo říci o jejich druhé dceři. Ta ale byla o dost silnější osobnost a i když měla o dost těžší život, než Johanna, dokázala s tím žít. Provdali jí do země, kterou zmínaly vnitřní nepokoje i útočníci z venčí. Nakonec je všechny porazila ona, ne její muž. Ve dvaadvaceti letech řídila tato mladičká a zdánlivě rovněž křehká dívka téměř celou zemi. Nakonec zemřela, když jí nebylo ani čtyřicet. Zápal plic. Pravděpodobně onemocněla, když objížděla vojenské oddíly v dalekých promrzlých koutech své nové vlasti.
Měli i třetí dceru, ale když na ni pomyslel, v duši cítil chlad. Antoanetta, jak se jmenovala, rodině věru čest nedělala, nejen svým rozpustilým životem, který se dal věřu považovat za skandální. Ten by jí zřejmě prominul. Ne ale to, že utekla s pouhým hrabětem. Dodnes si vzpomínal na ty skandální titulky novin, i když to bylo před dobrými třiceti lety, jak "Antoanetta utekla s hrabětem Felixem na své vzducholodi". Do jisté míry se usmířili po Sophiině smrti, i když k sobě už cestu nikdy nenašli. Zřejmě byla se svým hrabětem šťastná, ale na cestách kolem světa těžko mohla být své vlasti prospěšná.
S léty totiž začínala i monarchie pociťovat určitou únavu. Bylo až příliš porážek a zvratů na to, aby byla tak stabilní, jako když nastupoval. On a monarchie spolu vydrželi déle, než on vydržel s kterýmkoliv členem své rodiny. Už to bylo padesát osm let, kdy nastoupil na trůn a monarichii svým způsobem miloval. Obětoval jí svůj osobní život. Nešlo o to, co cítil on, ale o to, zda bude jeho vlast stále mocností.
Vedli pak mnoho sporů. S republikou, která popravila jeho švagra, s druhým sousedem, neklidnou zemí, která ze zásady napadala všechny potenciální nepřátele, s neposlušnou kolonií, s další zemí v té oblasti, která se teprve měla kolonií stát, museli v začátku zadusit občanskou válku toho druhu, který se rozmáhal po celém kontinetu. Všechno vydrželi.
Co po celá ta léta cítil? Mnoho se dalo říci už z toho, jak moc se změnil onen arogantní švihák, dnes již pouze bronzový. Stojí tady stejně, jako před padesáti lety a bude tu stát i dál, bude postupně chátrat, až nebude vidět ten jeho nafoukaný pohled vítěze, budou mu na rameno dál sedat holuby, bude dál vystaven dešti a větru, snad bude časem zapomenut a bude tu dál stát obrostlý mechem a čekat soudný den. Možná ho po letech strhnou anarchisté. Možná tu bude mladý císař pán stát ještě pár století, po která monarchie půjde svou cestou.
To se nedá říci o jeho shrbeném dvojníkovi, který tu na něj vyčítavě hleděl. Ten tu monarchii zanechá samotnou a opuštěnou, jako svého nejmilejšího příbuzného. Snad to bude arcivévoda Edmund, císařův nejmladší syn, či spíše někdo z jeho dětí, kdo ji po něm převezme. Možná se do nástupnictví začne míchat i Johanna, ale pochyboval, že by mohla uspět. Edmund konec konců nebyl tak špatný, i když si nebyl jistý, nakolik toho arcivévodského benjamínka zná.
Císař si ještě jednou prohlédl do detailů tvář sochy. Napadlo ho, že by s tím měl opravdu něco udělat, protože by jeho mladšímu já brzy mohl upadnout nos. Rovněž ho za tu chvíli, kterou tu strávil, hodně rozčilovali holuby, kteří sedali jeho dvojníkovi na ramena i na hlavu.
Bylo by nejjednodušší, kdyby tu sochu dal ostranit, napadlo ho a okamžitě si vynadal za cynismus. To přenechá svým nástupcům, aby sochu nahradili některou aktuálnější. Napadla ho další cynická poznámka, možná by měl hraběte Felixe a Antoanettu pozvat, aby tu chvíli pobyli s ním, ti už určitě následnictví vzdali, asi tak před třiceti lety, nebyli naivní a císař také ne, přesto by se s nimi mohl trochu smířit a strávit pár příjemných chvil. Co by asi říkali téhle soše? Hrabě by také mohl navštívit kolonie na jihu, situace tam nebyla nejlepší a návštěva významné osobnosti by tam měla opravdu velký význam.
Teď už se ale musí vrátit do paláce, čeká ho tam prezident Berger, ten z té sousední země, která nechala popravit jeho švagra, aby s ním probral nejnovější politickou situaci. V poslední době to bylo nějak napjaté. Hodně napjaté. Ach Sophie, kdybys to viděla!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama