1) Žadatelé, pište prosím sem 2) Šestiplošník = výstraha

Zlatíško

3. května 2012 v 21:21 | Ann |  Výtvory
Na toto téma mě napadl především jeden úryvek ze Slavičího hnízda: "Neříkej mi ženuško, zní to jako cukrkandl!" Tak tady se role trošku prohodí. Kolikrát je vám při psaní líto protagonisty?




Archibald Chadwick se posadil a chvíli přemýšlel. Docela jistě si ještě vzpomínal, že včera ráno přiletěl z Clereche sem, do Coon Rayard, nebo jak se tomu prostě říkalo na kontinentě, do zámořské metropole. Zcela jistě jako doprovod jednoho velice důležitého džentlemana, který zde měl diplomatickou misi. Ještě si pamatoval, že včera večer zašel s Tommym, Gregem a několika dalšími krajany do jedné putyky nedaleko pětihvězdičkového hotelu, ve kterém bydleli. A tam ho určitě ulovila ta šílená holka, co mu šla před chvílí uvařit kávu. Nebo spíše, jak ona říkala "kávičku".
Pomalu se začínal hrozit toho, co to vyvedl. Neměl sebemenší výčitky svědomí kvůli té megeře, která se s ním ani nepřišla rozloučit na letiště, to rozhodně ne. Vždyť to se mu přeci na jeho práci líbilo ze všeho nejvíce - že cestoval po světě a nechával ji doma.
Spíš mu přicházelo na mysl, co tomu asi řekne jeho zaměstnavatel, co tomu řeknou Tommy s Gregem, co tomu řekne ta slečna a jestli on ještě něco řekne, pokud se jí pokusí utéct ještě před kávičkou.
Samozřejmě, že jí neutekl. Připochodovala tím svým krokem a měla v ruce dva šálečky kávičky a samozřejmě také pár kousíšků čokoládky. Okamžitě se k němu přitiskla.
"Pro mého Archieho i snídani do postýlky," zašišlala a Chadwickovi se zježily vlasy na zátylku. V první řadě si nepamatoval, že mu někdo v posledních deseti letech říkal Archie, protože když začal pracovat pro onoho džentlemana, rozhodl se, že musí být stejně důstojný, jako jeho zaměstnavatel a spolupracovníci.
Vzpomínal, co se to vlastně včera stalo. Měl takový matný dojem, že tahle slečna, za živa si nemohl vzpomenout jak se jmenuje, tam zašla s kamarádkou na drink (na absíntek? nebo na pivíčko?) a tam se asi potkali u baru...Ale co se stalo s jeho přáteli? To byli tak na mol, že ho pustili s tou šílenou šišlavou šlečinkou, tedy... zarazil se a hledal vhodnější výraz, ve kterém by bylo méně "š" a zdrobnělin. Vlastně i výrazů, od kterých existují zdrobněliny.
"Dá šizlatíško ještě kávičku?" Panebože! Musí se odtud dostat! Pokud možno teď, kdy jsou ještě u kávič- u kávy!
"Božíčku, kolik je hodin?" zeptal se a po prvním výrazu se mu zachtělo kousnout se do jazyka. Teď si už docela, s vypětím všech sil, vzpomínal, jak u baru mluvil s touhle slečnou, tehdy na sobě měla norkový kožich (snažil se nemyslet na norešky), teď měla růžovoučký župánek (vzdal to, růžový župan by ani v nejmenším nevystihoval jeho beznaděj tak dobře).
Ale vlastně jí to docela slušelo. Ani se nedivil, že si ji včera všiml. Měla kudrnaté blond vlásky (co se to s ním děje?!) a obrovské modré oči. A útlý pas (s uspokojením zjistil, že toto tvrzení se nedá nijak zdrobnit).
Kdyby pořád nedávala do řeči ty šílené šikavky, dalo by se s ní i vydržet. I když mluvili technicky vzato stejným jazykem, tyhle náplavky, které se sem po staletí přes moře táhly, očividně jako mateřštinu podivně zdeformovali. V řeči jeho vlasti bylo naprosto nemyslitelné takto používat šikavky, to by znělo sakra (šakryš?) hloupě.
Dobře, rozhodl se. Uteče. Hned jak si dopije kávišku. Tohle už nikdy v životě! To radši začne slušný život s tou příšerou co má doma a vychová dvanáct dětí, než aby tady popíjel kávišku a jedl šladkošti s tou šlečinkou. Připadalo mu, jako kdyby zabředl do rozteklého tureckého medu a nemohl se hnout. A jestli mu ještě jednou řekne tak familiárně...
"Čopak je mému Archiemu?" ....tak ji asi obejme. A do háje! Jemu se ta nestoudná karikatura jeho jména vážně líbí? No, asi by neměl tolik pít. Nedala mu do té káviš- do té kávy (!) něco?
"Č-Co se včera stalo?"
"Žlatíško se nepamatuje?" uchichtla se a vzala mu šálek z ruky. Napadlo ho, že by mohl využít její chvilkové nepozornosti a vzít nohy na ramena. Bůhvíproč to neudělal. Vlastně by se tu mohl ještě chvilku zdržet. V zápětí ho chytila do...no prostě do té dlouhé blbiny z lišek, nemohl si vzpomenout, jak se tomu říká, to mu bylo v té chvíli jedno. Šlečinka se k němu totiž přitiskla a zašišlala tak, jak uměla šišlat jenom ona: "Tak to je dobše, milášku!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama